Děti Rodiče

Dvacetjedna: Ňooo

Začátek dvacetjedničky se jevil velmi slibně. Sebastián dál pokračoval ve své zálibě navštěvovat herny. Dětské. A taky začal stavět stavebnice.

Když jsme nebyli ve společnosti dalších malých (řvoucích) skřítků, věnoval se samostudiu.

Stavebnice si tak oblíbil, že se s nimi odmítal loučit i ve vaně, a tak se s ním koupaly nejrůznější kostičky a kuličky.

Před svátky jsme si taky nenechali ujít možnost navštívit klubík v lese. Tentokrát se to neslo ve volnějším duchu, ale byla pohoda a my byli celý den na čerstvém vzduchu.

A pak to začalo, museli jsme do toho trochu šlápnout a začít pořádně makat, aby ty naše Vánoce vypadaly aspoň trochu tradičně.

Jenže jak jsme z toho všeho vánočního veselí byli (my dospělí) unavení, občas jsme prostě usnuli v tu nejméně vhodnou chvíli. Třeba když se Sebík rozhodl svůj první obraz alá Picasso vytvořit na stěnu v ložnici.

Ale pak si nás chtěl udobřit, a tak zas pomáhal, co mu síly stačily! Třeba nazdobil celou jedličku.

V čase vánočním jsme zjistili, že Sebastián prochází třemi fázemi růstu. Po většinu času roste sice jen mentálně, ale od prvních narozenin jsme udělali několik čárek. Ta poslední se nachází 10 centimetrů nad tou první!

A pak to přišlo. Těsně před a po svátcích jsme neřešili nic jiného než vyrážky, horečky, blití, průjem, nudle, chrchle, bolest v krku a tak dále v různém pořadí a u různých rodinných příslušníků.

Ale u dětí je jedna velká výhoda, jeden den jsou na pohotovosti a druhý den už lítají jako dřív. A to je přesně případ Sebastiána, který se navíc rozhodl dívat se na to jinou optikou.

Konec roku jsme strávili na horách (bez sněhu) s početnou moravskou rodinou, a tak bylo o zábavu postaráno. Děti přes den lítaly a v noci spaly jako špalky. Škoda, že se jim nechtělo podpořit rodiče i po ránu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.