Jedno židovské přísloví říká, že maminky si se svými dětmi rozumí i beze slov. Potvrzuji. A každý den se o tom přesvědčuji. Je to už skoro 8 (!) měsíců, co se Sebastián narodil. Za chvíli tak ani nepostřehnu, že má na zádech batoh a jde do školky. Doufám, že si budeme rozumět i tehdy. Děti nás ale naštěstí učí žít tady a teď.
I na vztahu rodič – dítě se musí pracovat. Ač nejsem matka na 100 %, protože prostě občas musím něco dělat a někdy chci pro vás psát, dávám do péče a výchovy syna naprosto všechno. Až mu narostou zoubky, ten jeho placatý úsměv mi bude moc chybět. Je tak krásné vidět ho prožívat radost. A pro mě to funguje jako nabíječka.
Nikdo vám neřekne, že být rodič je nejtěžší řemeslo na světě. Nepomůže žádná příručka ani zkušenosti ostatních. Všechno si to musíte prožít sami. Třeba jako že už si nikdy nedojdete na záchod, aniž by a) dítě nebylo s vámi nebo b) se dítě během té doby zázračně nepřesunulo z nejbezpečnějšího rohu bytu do toho, kde mu hrozí asi všechno kromě uštknutí hada. Chvíli jsem uvažovala nad ochrannou helmou, protože vidět a slyšet padat dítě na hlavu, když se učí pohybovat po dvou, je zdrcující. Ale děti prý vydrží všechno. Helmu dostane až na kolo. Počítám, že na něm začne jezdit na jaře, vzhledem k rychlosti jeho objevování světa.
Nejvtipnější je, když se rozhodne objevovat svět ve 2 ráno. To vám nezbývá nic jiného, než dát si páreček sirek do očí a doufat, že ani tak neusnete během toho, co vaše dítě provozuje bungee jumping z postele (bez lana) nebo zkoumá nosní dírky na čumáku psa. Jak v té tmě sakra vidí?!
Domácí práce
Takže jsem se rozhodla, že tu jeho zvědavost proměním ve svůj prospěch. A učím ho prát. Beztak toho ušpiní nejvíc!
