Moje kamarádka plánovala děti zodpovědně, tenkrát si zaryla do hlavy, že děti nejsou houska se salámem, aby je člověk odložil, když na ně přestane mít chuť. Z vlastní zkušenosti z posledních týdnů bych to rčení trochu upravila.
Moje dítě je spíš chilli con carne. Někdy trochu dost vostrý, někdy byste sežrali celej hrnec a někdy byste se z toho pos*ali.
Nejroztomilejšímu členovi naší rodiny konečně začaly růst vlasy a přestal tak vypadat jako ušoplesk. Poslední připlešlou památku má s dědou.
Abych se ale dostala zpátky k té housce, vyrazili jsme si se Sebastiánem za kamarádkami. Matky a děti. Ženy a děti v břiše. Matky a jejich děti u babiček. Možnáněkdymatky. Přes noc. Nejprve jsme okupovaly s kočárky zahrádku jedné kavárny, kde neumí zázvorovou limonádu a lívance pečou z polotovarů. Pak jsem kojila na náměstí. Následně jsem skoro běžela domů, protože ta přísavka měla pořád hlad a celých 2000 metrů to dávala Kutné Hoře dost hlasitě najevo. A nakonec nabyl Sebík, jako jediný zástupce mužského pohlaví, zřejmě dojmu, že musí na svojí mámu dávat pozor, a tak se nechal uspat asi na pátý pokus. V 10 večer. Party hard.
Ať už jste ve společnosti matek s dětmi nebo sedíte s bezdětnými kamarádkami, nemluvit o dětech (už) prostě nejde. Vždycky na to téma narazíte, protože ve chvíli, kdy se zrovna bavíte o novém objevu své kamarádky (která mimochodem nechce děti), pozvrací vám zrovna potomek rameno. A ve vaší hlavě to spustí takovou mléčnou lavinu. Chudák pak musí asi 20 minut poslouchat, jaké to je být rodič.
