S příchodem třetího měsíce našeho Sebastiána nadešlo také období, kdy bychom ho měli nechat očkovat. Tedy alespoň podle dětského očkovacího kalendáře Ministerstva zdravotnictví, které doporučuje kolem třináctého týdne očkovat první dávkou hexavakcíny proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B a onemocnění vyvolaných Haemophilem influenzae typu B.
Takže v první řadě jsem si přečetla knihu Varovné signály očkování od paní profesorky Anny Strunecké, kterou mi zapůjčila Monika z Dítě jinak. Kniha poskytuje rodičům detailní a ne moc běžně dostupné informace o tom, jak funguje v lidském (a zejména v tom dětském) imunita a jaké mohou být následky očkování. Rodičům nic nepodsouvá, je spíše plná faktů, které v reklamách na „pojď, babi, já tě taky naočkuju, nebude to bolet“ a v doporučení státních institucí chybí.
Než jsem si knihu přečetla, nebyla jsem úplně přesvědčena o správnosti očkování v tak útlém věku. Představila jsem si našeho syna, který za pouhých pár týdnů udělal velké pokroky, a se strachem jsem přemýšlela nad všemi následky, o kterých se můžeme běžně doslechnout či dočíst v médiích.
Kniha mě nepřesvědčila o tom, abych své dítě neočkovala. Ale s čistým svědomím mohu říct, že znám rizika, která s sebou očkování nese. A popravdě, při představě, že ten dětský pláč, co slýchávám za dveřmi dětské ordinace, patří Sebastiánovi, se mi dělalo trochu mdlo. Určitě to ale není jen o tom, že „stejně bude brečet“ nebo „porušuješ zákony“ a podobně.
Rozdíl mezi očkovacím schématem 2+1 a 3+1?
První číslo určuje počet základních dávek očkování a druhé číslo poslední (jednu) posilující dávku. První dávky (dvě nebo tři) se podávají zpravidla v rozestupu jednoho až dvou měsíců (dle doporučení výrobce) a poslední dávku je třeba podat za dalších šest až dvanáct měsíců.
Statistiky říkají, že aktuálně je zhruba polovina evropské dětské populace očkována ve schématu 2+1. V rámci menšího zásahu do tělíčka nedochází k poklesu účinnosti očkování. I to bylo důvodem, proč se tento trend po zdlouhavé historii vrátil také do České republiky. V roce 2015 navíc došlo ke schválení schématu 2+1, které je možné využít v rámci řádného očkování například pro vstup dítěte do (státní) mateřské školky.
Kdy nechat očkovat?
Dobrá otázka. Česká vyhláška totiž definuje optimální věk dítěte ve spojení s předložkou „od“, tedy přesně od devátého týdne. No, tak to bych nepřipustila ani náhodou, miminko staré něco málo přes dva měsíce by nemělo prožít šok z obří injekce. Moudré legislativní ustanovení ale také říká, že nejvhodnějším věkem pro očkování je čtvrtý měsíc dítěte. Dle mého názoru to není dříve jak v půl roce. A jsem ráda, že jsme se na tomto názoru s naší dětskou lékařkou (díky Bohu za ní, ráda dám kontakt) shodly. Pokud nebude Sebastián letos na podzim trpět nějakým nachlazením a s přihlédnutím k aktuálním rizikům možných infekcí, necháme očkovat první dávnou hexavakcíny nejdříve v říjnu či listopadu, tedy ne dříve jak v šesti měsících.
Právo na odmítnutí očkování
Myslím, že toto je dobře shrnuto v článku z ledna 2016, kdy se ústavní soud zastal rodičů, kteří byli potrestáni pokutou za odmítnutí očkování povinnou hexavakcínou. Zjednodušeně řečeno, důvodem pro odmítnutí očkování může být třeba víra vyznání všeho druhu nebo také přesvědčení a zkušenost rodičů, kteří u svých prvorozených dětí zaznamenali negativní účinky očkování.
Zdroj informací: www.pediatriepropraxi.cz, www.vakciny.net,
1 Comment