Běžná rána u nás vypadají tak, že taťka ráno vyvenčí našeho pejska, a mezitím se probouzí další zvířátko. Tohle zvířátko mám pak za p*delí, kdekoliv se hnu. Bohužel zatím musí cestovat po bytě v čumítku. To je takovéto úžasné polohovací lehátko, co má i s dítětem tři tuny. Takže když si chystám snídani, je se mnou v kuchyni, když později jím, sedí pod stolem a pozoruje, jak se láduju, a když chci trávit, pravidelně se hlásí o svou svačinku. Maminky určitě ví, jaké to je kojit s plným žaludkem.
Jenže když je víkend (nebo svátek a nebo dovolená), má tatínek ranní službu ještě zdvojenou. Podotýkám, že zcela dobrovolně! Sebastián dostane několik vrstev oblečení, takže když ho pak svlíkáme, vypadá jako malá cibulka, čepičku s ouškama a na nohy pořádně teplou obuv, o které se brzo dočtete v druhém článku o (pod)zimních nákupech. A šup do nosítka. Jak už jste se mohli přesvědčit v článku Šátek, nosítko a spol., tak už pilně zanášíme české Kibi. Tatínek je spokojený, dítě je spokojené a pes je taky spokojený, protože může lítat a nevláčí za sebou kočár.
Za nejdůležitější aspekt výše uvedeného považuji ale spokojenost maminky, tedy sebe 🙂 Jakmile se za klukama zavřou dveře, mám asi 30 minut jen pro sebe. Samozřejmě, že je věnuju na zcela běžné věci, ale dělám je sama. A to je důležité pro každou mámu. Mít tu chvilku jen a jen se sebou samotnou. Kluci přijdou obvykle v polovině mé snídaně, ale jako bonus číslo dvě je to, že Sebastián po cestě vždy usne. Pak ho odložíme a necháme malého motýlka spinkat, dokud není odpočatý. Většinou tím získáme hodinu a více.
