Občas tak přemýšlím, co vede některé rodiče k neustálému srovnávání jejich dětí s dětmi ostatních. Nebo s dětmi v příručkách pro rodiče. Nebo taky se sebou samými. Každý jsme přece originál. Člověk se přece nemůže rovnat s excelovou tabulkou a grafy.
Nechci tím říct, že si neeviduju, jak Sebastián roste. Svým způsobem mu vedu deníček tady na blogu. Ale srovnávání ve smyslu „není nějak malinkej na půl roku?“ nebo „on ještě neleze?“ nemám ráda. Mám radši „kolik mu je, že je tak šikovný?“ 🙂 Svým způsobem to ale odporuje tomu, co jsem psala na začátku, protože Sebík dělá spoustu věcí jako starší děti, ale spoustu věcí, které dělají děti v jeho věku, nedělá. A mně to nevadí.
Chci totiž vychovat osobnost. Ne kopii někoho jiného.
A k tomuhle malému zamyšlení se mi náramně hodí jedna stará čínská moudrost. Možná bych některým lidem doporučila, aby si jí vytiskli alespoň na A3 a pověsili na vchodové dveře.
V Číně měl jeden nosič vody dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky. Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jednu a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu. Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka:
“Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů.“
A nosič jí odpověděl:
“Všimla jsi si, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.“
