Nejsem úplně fanda těhotenských deníčků a při pokusu jeden napsat jsem pohořela hned na jeho počátku, ale mám takovou nostalgickou náladu a chuť projít si to období, které uběhlo ode dne, kdy jsem ráno objevila na těhotenském testu dvě čárky.
Bylo právě úterý, přítel se už několik dnů posmíval mému nafouklému bříšku a ani jednoho z nás do té doby nenapadlo, že by to mohlo být ono. Od pátku by mi bylo divně a když jsem se v sobotu večer podívala do zrcadla oblečená do šatů, které jsem si hodlala vzít na narozeninovou party, začalo mi být jasné, že tady něco nehraje.
A tak jsem počkala do úterý, kdy jsem měla volno z práce a kdy nebyl doma nikdo než já a pes. A po chvilce bylo jasné, že je doma ještě někdo… První, komu jsem tu zprávu zavolala, byla moje nejlepší kamarádka, která měla upřímnou ženskou radost. Přítel se to dozvěděl o pár hodin později, když jsem mu ukázala test s dovětkem, že letos asi dovolenou nezvládneme. Asi tak dvě hodiny nemluvil a vstřebával, hlavou se mu honilo jen to typicky mužské „…nečekal jsem, že to přijde tak rychle„.
O pár dní později se konala rodinná večeře, kde jsme rozdali oznámení typu „pro babičku a dědečka“ a „pro tetu a strejdu“. Na oslavy se zdálo ještě brzo, ale bylo jasné, že začíná nová etapa našich životů.
Každá těhotná žena potvrdí, že nejhorším obdobím v rámci těhotenství, byly ty dlouhé týdny mezi různým vyšetřením. Víte, že uvnitř vás něco roste, ale necítíte to. Možná vám bylo trochu špatně, možná jste byla jen unavená a možná na vás už byly vidět počínající fyzické změny. Vždyť na první fotce našeho juniora nebylo vidět nic než bílá tečka, v podstatě to mohlo být cokoliv.
První měsíce, tedy do prvního velkého ultrazvuku, jsem byla v takovém podivném napětí a měla jsem potřebu se pořád vážit a pozorovat. A pak to přišlo, najednou jsme viděli na velké obrazovce naše miminko, byl to malý človíček (i když vlastně vypadal trochu jakou mimozemšťánek) uprostřed mého malého břicha. Se vším všudy, co mám zdravý plod mít, a hlavně s velkým tlukoucím srdcem. Právě mu bylo 14 týdnů a zjistili jsme, že Valerie není pro kluka úplně to nejlepší jméno 🙂
Jak ubíhaly týdny, začínalo být vidět, že se mění moje tělo, a tak nastal čas to oznámit i v práci. Dalším mezníkem pro nás byl druhý velký ultrazvuk, kde se miminku kontroluje stavba těla, důležité orgány, páteř i mozek. Opět všechno v pořádku a jak s oblibou říkám, tabulkové dítě.
Co se dělo mezitím? Doma jsme si začali uvědomovat, že těhotenství možná trvá devět měsíců, ale že ani tahle doba není nekonečná. Byl čas začít plánovat. A tak se mi na stole kupily hromady různých seznamů, co je a co není potřeba koupit, ve skříních přibývalo miniaturní oblečení a hračky a v našich hlavách se začala rodit podoba budoucího pokojíčku (o tom jste se mohli dočíst zde).
A co vlastně reakce okolí? Začalo to tím, že mě všichni „nenápadně“ pozorovali. Pak se začali „nenápadně“ vyptávat mého přítele. Posléze to přešlo v decentní gratulace od žen a zajímavé poznámky k mému bujnějšímu poprsí od mužů. Co mě však příjemně překvapilo bylo, že si nikdo nedovolil na mé bříško sahat, dokud jsem nedala jasně najevo, že mi to nevadí, respekt tedy mému nejbližšímu okolí rozhodně nechyběl. Naopak mi vadily poznámky typu „ty máš to břicho fakt malé“ nebo „proč ještě chodíš do práce“. V neposlední řadě jsem zjistila, že očekávat, že vás někdo pustí s pupkem v tramvaji sednout, je také velice naivní 🙂
Bez čeho bych se neobešla:
- Kalhoty s břichem, dlouhé svetry a trika
- Brokolice
- Odpočinek
- Levandulový olejíček
Nakonec ještě krátké shrnutí toho, co mě trápilo v těhotenství nejvíc…
- Únava: první měsíce jsem myslela, že nedojdu z práce domů a usnu v tramvaji. Druhý trimestr byl přesně takový, co si o něm můžete přečíst, ovšem v tom třetím chodím spát opět se slepicemi.
- Pálení žáhy: nejhorší věc na světě, ať už sníte cokoliv, občas vám to sedne a někdy ne, pomáhá na to spousta věcí od studeného mléka, přes jablečný ocet nebo citronovou šťávu, mandle nebo jedlou sodu, někdy zabralo to a někdy ono, nakonec jsem si v lékárně koupila tablety Rennie
- Břicho: těžké bylo smířit se i s tím, že mám břicho, tedy něco, co mi brání vidět si na špičky nohou nebo si na ty nohy vůbec něco obout
2 Comment