Na internetu existuje nespočet blogů. Věnují se vaření, šití i dětem. Ty nejlepší mají nad 10000 lajků a jejich autoři jsou v podstatě známé osobnosti, jejichž tvorbu cituje kde kdo, fíha. Moje psaní sleduje velmi omezený počet příznivců, zatím. Nicméně pokaždé, když mi někdo řekne, abych psala dál, že ho baví moje mateřské postřehy číst, moje srdce zaplesá. Takže díky, muck!
,,Až si budeme vědomi své úlohy, byť zcela bezvýznamné, pak teprve budeme šťastni.“ (Malý princ)
Takže to shrneme aneb jak narvat 14 dnů do článku, aby se vám nezačaly v půlce zavírat oči… S dítětem je to po většinu času monotónní, jeho život se točí pouze kolem několika málo činností (vy víte jakých), a stejně je každý den jiný a krásný (aha, další pyšná máma). Denně sledujete ty milníky a už je jich tolik, že je nestíháte zapisovat, abyste za pět, deset a více let mohli vzpomínat, jaké to bylo, když to nemělo ještě ani pět kilo.
Pominete-li to povinné zlo, jakým byla například kontrola u mého (tak trochu bláznivého) gynekologa, kterého jsem tak trochu zaskočila, když jsem šest týdnů po porodu odmítla hned nasadit hormonální antikoncepci, nebo pravidelné kontroly dětského lékaře, který musí evidovat různé rozměry vašeho potomka, abyste si i vy byli jistí, že dítě dobře prospívá, pak u mě přichází po šestinedělí takzvané období „otrkávací“, tedy zkusíme a uvidíme (nepleťte si se „zahulíme, uvidíme“).
Zkusíme spát nahoře bez, aby se dítě v noci obsloužilo samo. Následně zjistíme, že období, kdy naše poprsí vyžadovalo vycpávky je dávno pryč, a nyní je zapotřebí spíš vyhledat ucpávky. Nebo zavírací kohoutky. Takže mléčný bar odložen na neurčito.
Zkusíme spát společně v jedné posteli. Všichni čtyři. Jde to. A ne, nezalehnete svoje dítě. Spokojeně spí miminko, maminka, tatínek i pes. Společné spaní totiž nevyžaduje monitor dechu (to je ten přístroj, jehož blikající dioda vás má ve tmě ubezpečit, že dítě dýchá) a zároveň umožňuje kojení v polospánku. Taky pak nehází šavle metr daleko, a když má plné bříško, přitulí se a opře si o vás ty minikončetinky. Akorát, že když se probudí, má plnou plenu a zároveň prázdný žaludek (nejdůležitější rovnice), ocitnete se rázem na živém koncertu AC/DC. A pak taky ta věčná otázka „On s námi zase spal?“ od jeho dospělého klona, se kterým se (tajně) tulí a povídají si, když náhodou v posteli nejsem.
Zkusíme bezplenkovou komunikační metodu. Ou Máj Gád, kdo vymyslel tenhle paskvilní název?! Kdybyste to chtěli někdy testnout taky, a pokud nechcete mít pos*ané kdeco, bez plenky to úplně nezkoušejte. Ve skutečnosti to vypadá asi tak, že pokud metoda na dítě zafunguje, a že děti si fakt do pleny s*rou nerady, tak se pokaždé v případě potřeby přihlásí o slovo. Neboli po každém probuzení máte asi dvě až tři minuty. Pak je třeba z plenky RYCHLE vybalit, vzít do klubíčka a stoupnout si nad záchod/umyvadlo/kyblík/čínský nočník. Takže nebudete sice desetkrát měnit plenky, ale budete desetkrát umývat koupelnu od hovínek (jestli se ty jejich produkty tak dají nazvat). Ale já nejsem odborník, že jo, takže kdyby vás to zajímalo víc, koukněte na článek od Mirky Křížové o bolavém bříšku nebo také do knihy Bez plenky od Ingrid Bauerové. Kdybyste chtěli zkusit, jak se „pohodlně“ kadí do pleny, stačí si dojít na velkou vleže v těch nejtěsnějších džínsech, které máte.
Zkusíme se pořádně najíst. Všude přece píšou, že maminka musí jíst a pít, aby měla mlíko. Ale vždycky jaksi opomenou doplnit, kdy to má stihnout. Borůvkové knedlíky nebo vývar z mrazáku to jistí, díky mami!
Zkusíme jet autem. Maminka neřídila asi třistašedesát let, ale junior mi to usnadnil a hned usnul a spal a já si tak mohla v klidu (ale pro jistotu asi tak pětkrát rychleji než to dělám normálně) prohlédnout expozice švédského nábytku nebo nakoupit potraviny.
Zkusíme kojit na veřejnosti. Jednou v decentním duchu v kojícím koutku, dvakrát v restauraci. To půjde.
,,Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ (Malý princ)
Zkusíme vyfotit první úsměv. To už je samo o sobě dobrá kravina, protože na první úsměv sice čekáte, ale určitě ne s foťákem v ruce. První úsměv (nepočítám-li ty, které přichází bezprostředně po hostině na mém hrudníku) věnoval náš syn svým jeřábům. Jo, má rád jeřáby. Žluté, bílé i šedé. Hlavně ty, co mu létají pravidelně nad hlavou.
Zkusíme jít na poštu. Rozmohl se nám tu takový nešvar, někteří pošťáci neumí zvonit. Naložíme dítě do kočáru a jdeme, pěšky samozřejmě. Aha, do pošty vedou dveře, úzké dveře, máme to jen tak tak. Za nimi další, dvoukřídlé, jako zkušená matka za skupiny diváků sama otevírám nohama a vjíždím do pobočky, kde mě hned vzápětí předbíhá seniorka, co si jde pro důchod. Na můj protest cosi zamumlá a nespokojeně se zařadí. Zásilku (po dlouhém hledání v poštovním systému) mám. Dítě brečí, asi to taky nebude jeho neoblíbenější podnik. Ale abych jim nekřivdila, jeden z deseti si zaslouží pochvalu, dokonce naše milá doručovatelka ochotně vystoupá předat zásilku i do prvního patra.
Zkusíme strčit dítě tatínkovi. Tohle u nás funguje výborně. Většinou se tak děje v čase, který si tatínek plánuje užít výhradně jen sám se sebou (třeba když přijde z práce nebo taky ve tři hodiny ráno). Tatínek sice nemá prsa, ale péči o syna zastane výborně. Jednička s hvězdičkou, podtržená!
7 Comment