Je to tady. Dneska to bude stručné a výstižné. Nevím, co je za den, nevím, kolik je hodin, nevím, jestli jsem jedla a pila. S počínajícími vedry nastal další level v prohlubování vztahu mezi mnou a mým synem, který teď má přibližně každou hodinu velkou žízeň.

Při pohledu z okna mě napadají tři možnosti: skočit, vyhodit dítě, umýt je… Naštěstí mám v sobě ještě dostatek mateřského citu. Podívám se zpátky na to nevinné stvoření, které se dokáže krásně usmát jen proto, že vidí svou mámu. Miluju tu dětskou upřímnost. A doufám, že mu zůstane i v pozdějším věku.

Mít takovéhle pocity je údajně normální. Nejspíš jo. Ale je to náročnější než trénovat na maraton nebo se učit na státnice. Tohle jsi přece chtěla, bleskne mi často hlavou, takhle vypadá nejnáročnější a zároveň nejkrásnější období mýho života.

Holt si to dítě občas vezmu s sebou na záchod nebo do koupelny. Když budu vařit (co to je teplý jídlo?), položím ho na linku, ať se chlapec taky něco přiučí. Naučím se dobře písničku Holka modrooká, u který se ohromně baví, ale zábava vždycky skončí za druhou slokou, protože si její slova fakt nepamatuju.

Ale tak jako občas by neuškodilo zmáčknout tlačítko PAUZA, nadechnout se a dát zas PLAY. Kdybych byla matka samoživitelka (Terko, Hani a další, máte můj obdiv), nejspíš bych se k tomuhle odstavci ani nedostala a zvolila bych možnost okno, skočit.

A když bude nejhůř, zavolám mámě.