Už je to dlouho, co jsem se rozhodla pro velkou redukci v rámci naší domácnosti. A když mluvím o redukování, myslím tím naprosto veškeré (nejen) úložné prostory. Historicky a možná i geneticky mám dáno, že se prostě neumím zbavovat věcí. Neumím prostě zhodnotit, k čemu mám opravdu citovou vazbu a na co jsem si za tu dobu prostě jen zvykla. Úklid není zrovna můj koníček.

Když jsme se stěhovali do velkého bytu, stačila nám na to malá dodávka, do které jsme naskládali ty dva naše malé pokojíčky. Za ta léta a samozřejmě s příchodem dalšího člena, se počet předmětů a kusů oblečení zmnohonásobil.

Několikrát ročně se snažím třídit šatník, vždycky se mi podaří naplnit několik velkých modrých tašek. Trochu to nechápu, jelikož si za ten rok koupím maximálně 10 nových kousků. A ještě k tomu v sekáči. V dětském pokoji se dlouho neohřejí žádné elektronické hračky. A třídit odpad chodíme taky pravidelně.

Než hledat, kde je zakopaný pes, zkusila jsem na to jít prostě trochu jinak. První, co mi přišlo opravdu sympatické, byla metoda konmari. Tento způsob úklidu podle japonské expertky Marie Kondo  je založen na jednoduchém pravidlu. Pokaždé, když vezmete inkriminovaný kousek do ruky, si musíte položit jednoduchou otázku. Dělá mi tato věc radost?

Takže na to půjdu logicky. To, v čem se necítím dobře nebo co jsem neměla roky na sobě, prostě nosit nebudu a tím pádem nic nebrání, abych to vytřídila. Navíc, Kondo vůbec neskládá oblečení do komínků, ale ukládá ho nastojato za sebe a ideálně do menších krabiček, seřazené podle barev nebo vzorů.

Jak začít?

Napřed jsem tedy vytřídila oblečení. Pak knihy, staré účtenky a dokumenty z banky. Potom ostatní věci jako třeba staré nádobí nebo úklidové potřeby. A na konec vzpomínkové předměty jako jsou fotografie nebo osobní věci.

Nebudu tvrdit, že mi konmari vyhovuje úplně všude, v šatníku se třeba osvědčilo skládat tak noční prádlo, načež u spodního mi to naprosto nesedlo, a tak jsem si raději pořídila jen oddělovací panely.

V ložnici jsem se snažila všechno, co nevyužívám každý den, ale je třeba to mít po ruce, schovat do krabic nebo košíčků.

Kde se to naopak vyplatilo, je skříň u Sebíka. Má méně oblečení, za to se přes den převléká asi stokrát, takže udržet pořádek dá trochu práci. Skládat oblečení podle konmari vás opravdu donutí pořádek udržovat.

Největší změnu asi zaznamenal můj pracovní stůl. Ten byl v obležení tužek všech barev, papírků a účtenek, jídla (potažmo drobků) a dalších věcí, které jsem potřebovala „nutně“ každý den.