Překonali jsme další malou hranici. Sebíkovi bylo právě čtrnáct měsíců. Zatím se dost hledá a zkouší všechno, co ho zrovna napadne. Začalo to tím, že se Sebastián pokoušel šplhat. Kamkoliv. Když se mu podařilo zdolat konferenční stolek, museli jsme ho rozebrat, jelikož bungee jumping není v domácích podmínkách úplně bezpečný sport.
Zvolili jsme outdoorové aktivity a využíváme atrakce na hřištích. Jedinou atrakcí, která je však pro Sebíka aktuálně zajímavá, jsou jakékoliv vyvýšeniny. Schody, obrubníky a kopečky. Stojíme 5 minut na místě, aby mohl Sebastián trénovat.
Když se v něm probudí romantická duše, obdivuje krásy přírody. Fauna i flóra nabízí spoustu zajímavých „hraček“. Kytičky, slepičky a hlavně kamínky. Když dojde na kamínky, vyhýbám se podivným pohledům ostatních maminek na hřišti. Mám vždycky pocit, že jsem „špatná“ máma, když to nechávám získávat tu pravou imunitu 😀
Sebastián taky moc rád strká hlavu, kam se zrovna vejde. Často telefonuje z pračky (ještě nepřišel účet, tak snad nevolá někam do Ameriky) nebo hledá štěstí na dně plastového kyblíku. Zatím našel jen trochu hlíny.
Ale abych mu zas nekřivdila, pomáhá s venčením našeho Yaspera. Ten se zas na oplátku učí trpělivosti. Občas je sice znát jeho dvojnásobná hmotnost, ale Sebík to bere statečně. Vždycky se sesbírá ze země a vykračuje si to dál. Občas si taky zamete v pokojíčku. Akorát ty jeho pohledy mluví za vše. Jo, chlapče, bez práce nejsou koláče.
Všechna tahle naše dobrodružství mě stojí každopádně dost sil. Večer jdu spát pomalu se slepicema! Jenže zatímco já bych spala, až bych brečela, Sebíka budí divoké sny a mluvení ze spaní. Snad to bude brzy lepší.
1 Comment