Peklo, které může v životě rodiče nastat několikrát. Někdy stačí kapesníky, někdy je nutné pobýt v nemocnici. Ať už tak nebo tak, přichází hlavní problém, protože musíme v době „karantény“ zabavit nejen děti ale i sebe. V první fázi ještě zvládáte připravovat osm druhů společenských her, přičemž každá taková partička s dětmi trvá maximálně pár minut. V další fázi odmítáte opakovaně uklízet nepořádek, který dítě vytváří při vaření těstovin ve své miniaturní kuchyňce. A v poslední fázi vám už nevadí ani cizojazyčné pořady na YouTube, které následují hned po dvacátém dílu prasátka Peppy.
Děti jsou radost. Hlavně když nejsou nemocné, chodí do školky nebo spí 🙂
Dostali jsme antibiotika, oba. Před námi se otevřelo deset dní, které můžeme strávit jenom spolu. Takhle na konci roku, kdy nemáte zabalený jediný dárek, upečený jediný druh cukroví nebo byt provoněný purpurou je to docela výzva.
První dny je to v pohodě. Děti baví skoro všechno, co jim připravíte. Dokonce většinu času stále tráví ve svém pokojíčku a vyhrají si s jednou krabicí lega. Když je moc velké ticho, znamená to jediné, že ve skříni našly lepší zábavu. Třeba umělý vánoční stromeček, který zdobil vaší garsonku v dobách bez dětí, bez partnerů, bez práce…
Poté přichází krize, která vás donutí koupit zásoby ne moc kvalitního lineckého těsta, které je určeno pouze pro vykrajování nejrůznějších patvarů, nikoliv k snědku.
Dál si hrajete na kosmetický salon, co na tom, že máte syna, culíček sluší i jemu. Než vás zatouží taky učesat, máte ještě docela obstojné množství vlasů.
V předposlední fázi začíná dítě místo obvyklého slovníku používat stále dokola tu samou větu, že chce jít ven. Z šuplíku vytahujete aktivity, které byly původně určené pro první adventní kalendář, na který ovšem z nějakého záhadného důvodu nedošlo. V blízkosti aktivity nepokládejte nůžky.
Zachránit vás může kamarádka, která donese velkoformátové omalovánky s dinosaury, a vy vytahujete běžně zakázané fixy z IKEA, které nejdou vyprat ani savem. Smůla je, že vybarvování prehistorických tvorů vás baví víc než děti.
A nakonec! Televize. Pár dní před koncem karantény přecházíte pozvolna z angličtiny na japonštinu (nebo čínštinu?) a vy téměř vůbec neřešíte, co je obsahem videa, a jen doufáte, že to vaše dítě nepoznamená. Nemůže se stát nic horšího, než že u toho usne. Ve čtyři odpoledne.
Ze zoufalství zavoláte do školky, aby vám nadiktovali seznam písniček na plánovanou besídku, a společně se učíte podivné básničky o čertích miminech.
Nejste v tom sami, Veselé Vánoce!
Výstižné, vtipné a pro nás velmi aktuální., díky! Dlužno říct, že při delší nemoci (u nás letos něco přes měsíc) nastává ještě jedna fáze, kterou pracovně nazývám „pro Chocholouška“. Vypadá tak, že si dítko začne vymýšlet imaginární kamarády (každý den k nám na návštěvu jezdí „cvrčci“ a „krtci“ a dcera s nimi zažívá různé příhody, které nám pak vypráví), zatímco já po měsíci, kdy úvodní strach o dítě, vlastní nevolnost a nemoc v kombinaci s těhotenstvím způsobily, že přemítám nad dočasnou hospitalizací v jednom nejmenovaném zařízení na severu Prahy…:-)
Krásný článek. Hezky jste to zvládli. 🙂