…mámy na mateřské nemají do čeho píchnout?

Když se Sebastián narodil, přinesl do našeho domova také něco, co by se odborně dalo nazvat změna režimu. Děti ale žádný režim nemají. Neznají minuty nebo hodiny, je jim jedno, jestli je pracovní týden nebo víkend.

Když se vám narodí dítě, brzy začnete mít úplně stejný pojem o čase.

Někdy se mohou zdát dny moc krátké. Takový většinou vypadá tak, že ještě v 11 máte na sobě pyžamo s Hello Kitty, protože se v něm dobře kojí, na hlavě trčí třídenní drdol a venku už je tma, když se vám konečně po hodině a více podaří uspat tu malou pijavici. Pokud oplýváte ještě malým zbytkem sebezáchovy, konečně se najíte a jdete spát.

Většinou se to ale v hlavě přepne na automatický režim „dítě spí!!!“ a začne se uklízet nádobí se zaschlými zeleninovými příkrmy, skládat 30 kg hraček do krabice, zametat druhý pes z podlahy a usedat k počítači s pocitem, že jste stále ve spojení se světem a ještě nejste tak vypatlaná, když dokážete napsat pár řádků na svůj blog. Ano, tenhle článek píšu v posteli. Sebík spí vedle mě, pes mi paralyzuje nohy. Je skoro půlnoc. Nejspíš neděle (pracovní týden dokážu rozlišit jedině na základě toho, že když vstávám, Martin už není doma).

A pak jsou ty dlouhé dny. Najednou se stihnete nasnídat i učesat, jít několikrát na procházku. Nákup si nenecháte dovézt, ale osobně (!!!) ho koupíte. Vypadá to idylicky, ale zde začíná to ale. To dítě se s vámi nudí! Přichází okamžiky, které jsme všichni prožívali během školní docházky. Sledování hodin a odříkávání zaklínadla „kdy už…“. Kdy už přijde Martin domů (někdy si i rvete vlasy a vzýváte božstvo). Dlouhé dny jsou plné zoufalství, ze kterého vás vyvede jedině pořádná kalorická nálož. Nebo partner. Úsměv tuhne, když i on vysloví své zaklínadlo. To začne znít jako „já snad začnu chodit z práce večer“. Sebastián mu jeho kletbu oplácí úsměvem nebo ještě větším řevem.

Nutno podotknout, že být rodič na mateřské dovolené je vážně úžasné. Nemusíte utrácet spoustu peněz za expedice na Mount Everest, abyste poznali své vlastní hranice a srovnali si životní priority. Je třeba pamatovat, že váš vlastní (většinou genetický) materiál je jako houba. Nasává a pohlcuje. Což mi připomíná, že bych se měla odnaučit říkat slovo kurva.

Nezapomeňte hlasovat pro svou oblíbenou blogerku (nemusím to být já, ale kdyby náhodou)