Už před časem, když jsem blog začala psát, bylo jasné, že pokud půjde o zásadní a často diskutovaná témata, nebudu (si) nic nalhávat. A tak, čím častěji se okolí ptá, tím větší potřeba je se z toho takzvaně vypsat.
Děti jsou zázrak. Každý, kdo je může mít, a tím nemyslím materiální zabezpečení, získává nejcennější poklad má světě. Většina lidí, která mě zná, ví, že jsem si přála děti (ne jedno) hodně brzo. Zpětně považuji za osudové, že si mě ten pravý našel až o pár let později. A tak jsem ty dvě čárky na počůraném papírku považovala za posvátnou věc. Povedlo se něco, o co mnoho párů usiluje bez úspěchu léta. Nejen početí, ale i narození zdravého dítěte je něco, čeho bychom si měli vážit.
Mít či nemít
A právě proto, že početí a následně narození syna považuji za jedny z nejzásadnějších momentů svého života, jsem si začala pokládat otázku, zda mít či nemít druhé dítě. Pro mnoho lidí je to něco tak automatického, že nad tím zřejmě takhle nikdy neuvažovali. Mnoho lidí by také mohlo argumentovat, že se sourozencem jde všechno líp. Já však znám mnoho těch, kteří se svými sourozenci žádný bližší vztah nemají nebo ho něco překazilo. Často také slýchávám, že mít pouze jedno dítě z něj dělá automaticky sobce. Nebo že život s jedním dítětem bude ve staří smutný. A mnoho dalších důvodů… Argumentů proti je zřejmě o dost méně. Tím nejčastějším je, že jedno dítě = žádné dítě. Nebo že živit a šatit dvě děti si může dovolit málokdo. A tak dále.
Co se honí hlavou mně
Zrovna nedávno, když jsem připravovala materiály pro jedno literární setkání, padla volba na knihu Cesta na svět. A tak jsem si vzpomněla na cestu, kterou musel projít Sebastián. A taky já. Než se narodil. Najednou se mi vrátily ty pocity a vzpomínky na miniaturní miminko, které vykouklo na svět o pár týdnů dříve. A trochu jsem se v té nostalgii ztratila. A toužila si to celé zopakovat.
Jenže já jsem spíš realista než snílek. Jsem sice nerozhodná, ale když už se k nějakému rozhodnutí přikloním, málokdy ho změním. Nevím, jestli je správně mít jedináčka. Určitě ale vím, že aby bylo spokojené a šťastné dítě, musí být taková i maminka. Vlastně celá rodina. Zvykla jsem si spát nejnutnější minimum hodin. Zvykla jsem si na neustálý nepořádek a hračky a drobky. Zvykla jsem si i na to, že jsem šťastnější, když koupím tričko velikosti 80 a ne šaty dámské XS. Zvykla jsem si na to, že svět řídí teď on.
Ale abych pravdu řekla, nejsem přesvědčená, že ten koloběh chci absolvovat znova. A nemyslím si, že bych to měla kvůli tomu špatně nastavené ve svém životě. Nebo že jsem sobec já. Nebo že ho chci o něco ochudit. Ale prostě chci dát naši rodině maximum. Neplahočit se z jednoho kroužku na druhý, mezitím nakoupit, večer zkontrolovat několikery úkoly a ráno rozvézt děti do různých vzdělávacích zařízení. Navíc, v mém životě není jen Sebastián. Ale taky jeho táta. A náš Yasper, který po narození lidského sourozence přišel o své teritorium a veškerý náš čas. S příchodem dítěte se musíte smířit s tím, že už svého psa nebudete mít nikdy tak rádi. Snad mi rozumíte.
Zkrátka prostě nevím, jestli se chci a dokážu ještě více rozdělit. Fyzicky i mentálně. Obdivuji a mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mají dvě, tři i čtyři děti. Taky jsem si vždycky myslela, že dvě je minimum. Náročný management v rodinách s více dětmi zřejmě vykompenzuje radost, kterou přináší. Ale násobí se ta radost počtem děti? Je člověk víc šťastný, čím větší počet dětí má?
Uvidíme
Jsou prostě věci, které se nedají zobecňovat. A tak je to i s počtem dětí. Člověk si hlavně musí umět vážit toho, co má. Máme na to oba stejný názor. A taky krásného a zdravého syna. Fungující rodinu. Plnou lednici. Co na sebe. Dáváme Sebíkovi tolik lásky a péče, aby se nikdy necítil sám, ale aby zároveň nebyl rozmazlený jedináček. Ale kdo ví, třeba za námi ještě jednou nějaký ten tvoreček přijde.
Cítím to naprosto stejně, se vším úplně souhlasím, ale zároveň si u sebe myslím, že ještě přijde čas a druhé dítě, když mi bude přáno, mít budeme. Já hlavně potřebuju ke všemu dozrát, obdivuju všechny matky, které chtějí brzo druhé dítě. Nebo obdivuju, není úplně to správné slovo, mám to prostě jinak, touhy po druhém miminku zatím ani po dvou letech života s dítětem nemám, ten cit, touha tam není. Jsem jen prostě šťastná tady teď a chci si to s tím prckem naplno užívat a nekdy i přežívat 😉 bez babiček, s manželem furt v práci a tak, rozumíme si…. a stejně jako spousta netaktních otázek na těhotné a pod. i tady je spousta radilů a dotazů ve stylu: „a co druhé, kdy bude“, „jedno dítě, žádné dítě“, „počkej se dvěma dětmi“, „a co bys dělala se dvěma, třemi, si nestěžuj, že nestíháš“… no úsměvné docela. Každopádně díky za článek, nikoho s podobným názorem kolem sebe nemám, tak je to fajn.
Děkuji za komentář 😉 Taky to nezazdívám, ale teď to cítím takhle a jinak si to představit neumím. Dotaz na druhé dítě každopádně padl, ještě když jsem byla v porodnici 😀
Tak mi to nedá a taky sem hodím nějaký ten koment:-) Myslím, že když už se člověk takhle potřebuje vypsat, tak to přece jen v něm někde hlodá, někde ve skrytu duše přece jen naše genetické nastavení volá po dalším a dalším dítěti. Prostě se množit!! Samozřejmě v dnešní době to člověk řeší, protože život už zdaleka není tak přímočarý, matky i otcové musejí zvládat několik životních rolí najednou a to prostě s více než jedním dítětem může být vyčerpávající. Jak ale říká s radostí můj muž: Life begins at the end of your comfort zone. Takže za nás určitě ano, pár by měl opět zplodit pár dětí:-) Na druhou stranu jsem velkým zastáncem toho, že pokud ekonomické a sociální podmínky jsou ideální právě tak pro rodinu s jedním dítětem, tak hurá!! Užívejte si toho, je krásný (a samozřejmě také náročné a není to jen tak) vychovat jednoho zdravého, produktivního a slušného člověka! Snad to tak ale nebudou dělat všichni:-D
Taky se přidám, neb tohle téma řeším. Já bych zase druhé chtěla, ale vyskytly se zdravotní problémy a nejde to. Už dva roky. Kdo chce jedno dítě a dokáže si to uargumentovat, proč ne, nikdy bych nikomu jedno dítě nevymlouvala, ale víte, jak je těžký vysvětlovat to z pozice někoho, kdo si to sám za sebe vlastně nemyslí? No nic, rozhodla jsem se jít do boje, tak mi držte palce.
Milá Evo, budu Vám držet palce, abyste byla brzo zdravá (nebo byli) a aby vše vycházelo podle Vašich představ! A pamatujte, nejdůležitější je psychická pohoda mámy, pak až to ostatní.
Já jsem si vždycky myslela, že když už budu mít dítě, bude to pouze jedno. Neboť jsem od přírody líná a taky trochu sobecká na vlastní potřeby a volný čas. Jenže člověk míní, osud mění.
Nakonec jsem skončila se dvěma (a doufám že to tak zůstane 🙂 ) a to co u mě naprosto rozmetalo původní přesvědčení byly nešťastné životní zkušenosti – moje sestra nečekaně zemřela v poměrně mladém věka a stejná situace se přihodila ve skoro stejný čas i u jednoho z mých přátel. Měli dva kluky, z toho ten starší zemřel.Byl to šok. Najednou jsem si uvědomila, že mít jen jednoho potomka je hodně „risky“. Všechna ta láska, čas a energie kterou dětem mámy věnují a nakonec zůstane v člověku jen prázdná černá dírá:-( Přežít svoje dítě je něco strašného, viděla jsem co to udělalo s mojí mamkou, ale i přesto si nedokážu tu sílu smutku představit. Přesto je to jiné, když vám aspoň „zůstanou“ ty další děti.
Omlouvám se za pesimisticky laděný komentář, ale i takový může být pohled na věc. Každopodádně Vám Katko a i ostatním přeji jen dobré a abyste nemuseli nikdy nic podobného řešit 😉
Lucko, moc díky za komentář. Určitě mě to nutí se zamyslet trochu do hloubky… Přeji jen to dobré celé vaší rodině!