Dvacettři: Máma v depresi

Brzy uzavřeme druhých 365 dní. Sebastián už nám dává nějakou dobu najevo, že věk je jenom číslo a že to neplatí pouze u lidí v důchodu.

Poslední měsíc byl hodně o mých pocitech. Jakmile přišly první mrazy, přišla i jakási zimní deprese a pocit zmaru. Že nedokážu udržet pořádek – přitom máme uklizeno nejlépe za posledních 10 let a hlavně téměř pořád. Že nedokážu uvařit jídlo, které by mi chutnalo – přitom po mně chce skoro vždycky někdo recept. Že nedokážu vymyslet jeden pořádný článek na blog… Že pro Sebastiána nedokážu vymyslet opravdu zábavnou činnost a udržet jeho pozornost…

Říká se, že jakmile bloger (mohu-li se za něj vydávat) vydá svou vlastní knihu, totálně vyčerpá studnici svých nápadů a psaní blogu pro něj přestane být zajímavé. To nemohu potvrdit, ani vyvrátit. Jasné je, že tím skončí jedna velká etapa a vy se snažíte prostě jen jít za jiným cílem. Z toho pramení potřeba se realizovat někde jinde nebo jinak. Některé z matek na mateřské či rodičovské dovolené, co pracujeme po nocích a odškrtáváme si úkoly v diáři, protože jinak bychom zapomněly koupit i chleba, tenhle typ vytížení ale potřebujeme. U mě to tak je. Mám jedno dítě, vaření a úklidu věnuji asi polovinu času, než je obvyklé u mých kamarádek, a k tomu pracuju. A potřebuju to. Moje slovní zásoba se za dobu, co jsem doma, dost zúžila. Přečetla jsem asi 4 knihy za 2,5 roku (z toho jedna byla o úklidu).

Než jsem napsala tenhle příspěvek, uteklo mnoho dní. Nemohla jsem najít ta správná slova a ani teď si nejsem jistá, jestli na konci vznikne něco, co si bude chtít někdo číst. Tenhle článek nebude moc o tom, jak se měl Sebastián, i když tu bude hodně jeho fotek…

Někdy je prostě těžký bejt dobrá máma. Máte pocit, že když spustíte dítě z očí na 2 sekundy, že hodí záda ze svý jídelní židličky. A pak se z pocitu stane skutečnost, vy se cítíte ještě víc na houby a nad sklenkou bílého děkujete tomu nahoře, že si dítě neodneslo ani modřinu. A pak přijde, to samý malý kamikaze a ukáže vám, že na to být mámou, nemusíte mít žádný zvláštní schopnosti. Někdy se to prostě podělá a někdy je to nádhera.

Za další průser považuju sérii nejoblíbenějších hraček měsíce února (a zřejmě i března a dubna a tak dále). Patří mezi ně sendvičovač, ve kterém se pokusil opékat své nohy, nebo taky mixér, do kterého neustále strká svoje ikeácký ovoce, a nebo žehlička. Všechny tyhle přístroje nosí od zásuvky k zásuvce a zkouší, kam jsme zapomněli dát pojistku proti dětem.

Maminky si nemůžou vzít dovolenou. Hele, Sebi, podívej se na mě prosím tě, jestli jsem v pohodě. I tohle dvouletý dítě ví, že mít srdce na správným místě znamená vlevo!

Když jsme hodinu listovali mojí dětskou encyklopedií z roku 1989 a Sebastián zastavil prst na obrázku znázorňujícím styk. Pohlavní. Tak se mi hned ulevilo, že mu jsou teprve 2 a z toho, že se bude vodit za ručičku s nějakou cizí holkou, ještě nemusím mít stres.

Občas pořádáme v domě akci „Matky na tahu“. Dost často se z toho ale stane spíš další dětský koutek. Tentokrát jsem se rozhodla spáchat sebevraždu pomocí pestrobarevné modelíny a nejrůznějších tvarovacích udělátek, který jsem sehnala za kilo na letgo. Děti byly úžasně hodný, matky pokecaly a modelínu jsem sbírala jen 3 dny!

Sebastián umí hodně slov, artikulaci ovládá nejlépe ve slovech „dua“ (dva) a „tčordž“ (George). Peppa a její brácha teď u nás jedou nonstop. Já, zastánce, netelevizní domácnosti, jsem vděčná za youtube a jeho nekonečné prasečí vysílání. A takhle nějak jsem se poslední měsíc tvářila…

No hele, řeknu to takhle, jestli mě chcete vážně potěšit, kupte si mojí knihu. Pořád mám v ložnici ještě nějaký hromádky, který hledají svoje fanynky. Nebo fanoušky. A jestli jste měli taky únor na prd, tak za pár dní začíná jaro a vitamin D dělá divy. Protože čím míň ho máte, tím víc jste v zimě nemocný. To někde psali.

A ještě bych ráda doplnila info k úvodní fotce. Tohle je pracovní stůl mojí babičky. Ano, je na něm počítač. Už jen čekám, kdy si mě babi přidá do přátel na Facebooku. Je jí 82. Takže na co já si vlastně stěžuju, je to internetová bohyně!