Než se Sebastián narodil, nošení dětí mě až tak nebralo, a tudíž jsem se o něj nezajímala. Jenže červíček začal hlodat tím víc, čím víc moje kamarádka používala slovní spojení „dneska se Majdička zas nosila“.
Pro začátek jsem (nenápadně) vstoupila do některých facebookových skupin. Nasát atmosféru, zjistit, jestli je nošení dětí spíš fanatický koníček nebo tělesná potřeba.
V nosících skupinách se používají nejčastěji tři slova: šátek, ergonomický a visítko. Visítko je v překladu stará známa klokanka a tedy také v podstatě všechno, v čem visí dítě za rozkrok a co neumožňuje ergonomické po(d)sazení děťátka. Ergonomické je proti tomu vše, v čem docílíte správné polohy zadečku a nožiček, čímž pomůžete zdravému vývoji kyčlí i páteře. Kromě nejrůznějších nosítek je samozřejmě nejergonomičtější šátek.
Popravdě, nemusíte být zrovna členem dvaceti nosících spolků, abyste poznali, co je a co není pro miminko zdravé. Pro ty, kteří tápou, ale mají snahu se vzdělávat a chtějí pro své děti maximum, jsou tvořeny ilustrační letáky, kde se nejčastěji setkáte s těmito obrázky.
Zajímavé na tom v zásadě je hlavně to, že nošení dětí je již historicky dáno (vždyť nebyly kočárky). Některá etnika nosí, protože to k nim prostě patří. Kdyby Vás historie zajímala více, můžete nahlédnout třeba sem.
Takže abyste si nemysleli, že jsem spala v knihovně a snažím se tady dělat chytrou, budu pokračovat v té vlastní zkušenosti.
Od již odrostlejší Majdičky jsme si hned po narození Sebastiána vypůjčili šátkové nosítko Storchenwiege s logem čápa. To je takové Ferrari mezi nosítky pro nejmenší děti a zároveň kompromis pro rodiče, co se úplně necítí na šátek, ale nosit chtějí. Moje krevní skupina. Představa, že se v rámci péče o malé dítě budu ještě učit vázat šátek, byla nemyslitelná. Storcha nosil i tatínek a nám oběma byl pohodlný (no, dobře, Sebík se v něm parkrát pozvracel, ale to k tomu prostě patří). A o nosícím dědečkovi jste mohli číst zde.
S jídlem roste chuť. Na Facebooku existují také skupiny, ve kterých se dipuje. To je taková forma tomboly či loterie. Vyhlídnete si předmět (nejčastěji se dipuje právě šátek nebo nosítko). Ve speciálním losovacím systému si koupíte losy (ceny se pohybují od 25 Kč klidně do 100 Kč), počet je zcela na Vás (samozřejmě čím víc jich koupíte, tím větší je šance na výhru). A pak jen čekáte, až se rozprodá celý balíček losů a jde se losovat výherce. I já jsem dipování na určitou dobu propadla, zdálo se mi to tak snadné. Ale spíš to bylo zrádné!
Takže poučena hazardem a okouzlena nošením i zkušenostmi hlavní testovačky Majdy jsme pořídili také české Kibi. Ergonomické nosítko, které vydrží třeba i do tří let. Tady jsem kromě ergonomie trvala také na ojedinělém vzoru, který se již běžně nevyrábí, ale nám se podařilo ho zakoupit. Sebík musí vyrůst ještě nějaký ten centimetr, ale už se těším na společné testování.
A vrcholem toho všeho se samozřejmě stalo pořízení šátku. Ale asi to tak mělo být, člověk si prostě na některé věci musí přijít sám, i když to trvá nějakou dobu. Jak jsem brzy zjistila, dají se pořídit šátky nejrůznějších vzorů i materiálů v ceně i kolem 15000 Kč. Hustý, ale nenechala jsem se odradit. Jsem děvče zvídavé, a tak když jsem nenašla šátek ve vhodné cenové kategorii v nosících skupinách, zabrousila jsem do aukcí. Hned na první pokus jsem našla šátek české výroby ŠaNaMi s příznačným názvem Pastelka. Je totiž krásně barevný a vyroben ze 100% česané bavlny. Není to žádná hitovka, tenhle šátek si kupují právě takoví nosiči, jako jsem já. Jeho cena je přijatelná a materiál velmi nenáročný.
I když v šátku Sebík hned usnul, první úvazy stály za starou belu. Takže se vám vyfotím, až to bude mít nějakou formu.
Pokračování šátkovacího příběhu zde.
8 Comment